Oslava 45. narozenin v KD Teplice

30. listopadu 2019

Výročí se obecně slaví. Ta kulatá a půlkulatá zvláště. A čím je číslovka vyšší, tím se oslavám přidává na důležitosti. Není to dáno výsledkem (ten u různých oslav může dopadnout různě), ale spíše tím, že už „se to umí“, je na ně čas, a hlavně je to tak nějak radost. Na jedno takové výročí jsme se s přáteli vydali 14. října do ne zas tak vzdálených Teplic.

Nejsem Severočechem celý život (do Liberce mě rodiče přesunuli v roce 1979) a to jsem ještě nevlastnil občanku. S bluegrassem jsem se seznámil náhodou o 3 roky později na prosečské chatě nad Jabloncem, kde koncem května probíhal 5. ročník Godyho memoriálu. V podstatě láska na první poslech. Ale zpět k Průduškám. Kapela vznikla na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem v roce 1974. Historie jejího vzniku a počátečního vývoje je velmi hezky popsána a zdokumentována na jejich webových stránkách, od druhého roku existence fungovala ve velmi stabilní sestavě. Dvakrát se jim podařilo vyhrát Portu a v ústeckém rozhlase natočili ke třicítce písní. Skupina existovala pouhých 12 let a dokonce se za minulého režimu dokázala na nějaký čas zprofesionalizovat. Přestože se jí během této doby podařilo vydat pouze jeden singl (v edici „Dostavník“ zásluhou Mirka Černého), jejich repertoár se na páscích a kazetách šířil nejen po severu Čech. Následně potom na hmatnících nástrojů okolo ohňů a hospodských stolů. Osobně jsem Průdušky naživo viděl pouze jednou (v roce 1983 v libereckém v klubu Plastimat na benefiční akci, která měla za úkol vydělat na sanitku do nějaké spřízněné středoamerické banánové republiky), a musím říct, že to bylo něco jako z jiné planety. Kapela vyhraná, razantní, plně elektrifikovaná a trojhlasy jako břitva. Džíny, dlouhé vlasy a razantní foukačka Martina Tomáška. Žádné klobouky a třásně. Režim jim ovšem příliš nepřál (v té době v oblasti country docela standardní situace), donutil je ke změně názvu na RECEPT, a tak se v polovině osmdesátých let rozprchli po republice. Většina kapely začala hrát s Michalem Tučným, Luboš Novotný zdobil chvíli u Dua CIS manželů Cidlinských (poté samozřejmě Druhá Tráva), Sváťa Matějka hrál na mandolínu v ústeckém Katalogu a Míru Matouška jsem s houslemi zahlédl u Věry Martinové. Po sametové revoluci to vypadalo, že je se severočeskou legendou definitivně šmytec, ale pánové se po letech začali opět scházet a občas oslavit 35., 40., no a letos…

Slavnostní akt tedy proběhl v hezkém, příjemně zaplněném sále kulturního domu v Teplicích, kde se Průdušky po celou dobu existence cítili nejvíce doma. Večer se skládal ze dvou polovin, v té první se úlohy hosta ujala chomutovská (letos třiatřicetiletá) kapela ALBUM, sebranka nadšenců kolem neúnavných bratří Gärtnerů. V přísálí jsem se dozvěděl, že jejich maminka byla v předprofesionální éře Průdušek jejich manažerka. Osmipísňový blok byl výborně odveden, a není se co divit – kapela patří u nás k těm, co se během roku dokážou po našich (i zahraničních) pódiích pěkně ohánět a sehranost je znát. Škoda, že si pan zvukař moc nevšímal brilantně zahraného banja Pavla Zíchy. Po úvodu se chopili nástrojů oslavenci a už to frčelo – jedna hitovka za druhou: Esa a svršky, Naše třídní, Je je nás jedenáct, Prší a já jsem doma sám, Old Train… Večerem velmi příjemně slovem provázel Sváťa Matějka (říďa ve výslužbě), tentokrát v roli kytaristy, došlo i na historku o neodvysílání klipu Žebřík ve vysílání Aktualit v tehdejší celostátní televizi. Průdušky tedy vystoupili v téměř původní sestavě, chyběl pouze Pavel Brušák (nemocné karpály), textař mnoha písní skupiny a basista Mirek Hyška, který nás opustil před několika lety a vše jistě pečlivě sleduje z modrého nebe. Toho nahradil výborně hrající synek Edy Panschaba Honza. Pánům to stále nádherně zpívá, došlo i na čtyřhlasé kousky. Po třech přídavcích byl krásný večer u konce a nám zůstane v srdcích a uších jedna vzpomínka na uskupení, které ve své době tolik udělalo pro žánr. V kuloárech se proslýchá, že kapela se nebrání pozvání na nějaký klubový koncert či festival u nás, takže to vypadá, že bychom Průdušky mohli spatřit dříve než za pět let. Škoda jen, že kapela nevydala soubor nahrávek, které během aktivní kariéry nahrála v rozhlase, určitě jsou k mání a potěšily by nejedno ucho nejen pamětníka. Cestou zpátky z Teplic jsme přivírali oči, měli úsměvy na rtech a pobroukávali si Stůj tu chvíli, V dešti jsem stál či nádherné Zimní bílé ráno.

Zbyšek Sadílek
článek převzat z BL

---

zpět na aktuality